Hostitel v češtině

dne 14.8.2009 vychází oficiálně u nás kniha The Host od S. Meyer

cena: 499.-

předobjednání je možné na stránkách NEOLUXORU

OBSAH

Melanie Stryderová se odmítá vzdát.
Náš svět napadl neviditelný nepřítel. Lidé se pro tyto mimozemšťany mění na pouhé hostitelské tělo; jejich mozek ovládne vetřelec, ale tělo zůstává netknuté a zdánlivě beze změny pokračuje v předchozím životě. Obětí mimozemšťanů se rychle stane drtivá většina lidstva.
Když vetřelci dopadnou i Melanii, jednu z hrstky přežívajících „divokých“ lidí, dívka vůbec nepochybuje, že nastal její konec. „Poutnice“ - její vetřelecká „duše“ - která teď ovládla Melaniino tělo, dostala předem varování před problémy existence v člověku: změť pronikavých emocí, příliš mnoho smyslů, vypjatě živé vzpomínky. S jednou potíží však Poutnice nepočítá: předchozí obyvatelka těla se odmítá vzdát vlády nad svou myslí, i když tělo jí už nepatří.

Poutnice bádá v Melaniiných myšlenkách a doufá, že objeví příčinu nezdolného lidského vzdoru. Místo toho Melanie naopk zaplní mysl Poutnice vzpomínkami a podobou milovaného muže – Jareda, který se dosud někde skrývá před vetřelci. A jelikož Poutnice se nemůže oddělit od Melaniiny tělesné touhy, sama začne prahnout po muži, jehož má odhalit. Když vnější okolnosti přinutí Poutnici a Melanii, aby uzavřely nedobrovolné spojenectví, vydají se spolu na nebezpečnou a nejistou pouť za mužem, kterého obě milují.

Ukázka z knihy
 

Věděla jsem, že to začne koncem a ten konec že bude těmto očím připadat jako smrt. Varovali mě.
Ne těmto očím. Mým očím. Mým. Tohle jsem teď já...
Zjistila jsem, že používám divný jazyk, ale dával smysl. Úsečný, dutý, slepý, přímočarý. Trapně omezený v porovnání s mnoha jazyky, které jsem už používala, ale přesto schopný plynulého vyjádření. Občas i krásy. Můj současný jazyk. Můj rodný jazyk.
Podle instinktu svého druhu jsem se bezpečně vpletla do centra myšlenek lidského hostitelského těla, vetkala jsem se nevyhnutelně do každého jeho dechu a reflexu, až nakonec přestalo být svébytným jedincem. Byla jsem to já.

Ne to tělo, moje tělo.
Cítila jsem, jak narkóza odeznívá a začíná se probouzet vědomí. Obrnila jsem se vůči útoku první vzpomínky, což ve skutečnosti bude poslední vzpomínka – poslední okamžiky, které tělo zažilo, vzpomínka na konec. Důkladně mě varovali před vším, co se teď stane. Ty lidské emoce budou silnější a živější než pocity ostatních druhů, jimiž jsem byla. Snažila jsem se na to připravit.

Vzpomínka přišla. A, přesně jak mě varovali, na něco podobného se připravit prostě nedá. Sežehla mě pronikavou barvou a řinčením. Chlad na její kůži, bolest svírající údy, pálí jako oheň. V jejích ústech odporně kovová pachuť. A pak ten nový smysl, pátý smysl, který jsem nikdy neměla, který sbírá určité částice ze vzduchu a přetváří je v jejím mozku do podivných informací a radostí a obav – pachů, jež mě rozptylovaly, mátly mě, ale nikoliv její vzpomínku. Její vzpomínka se nezabývala pachy, které pro mě byly nové. Vzpomínka obsahovala pouze strach.

Strach ji drtil jako svěrák, poháněl necitlivé, neohrabané končetiny vpřed, ale současně je svazoval. Prchat, běžet – víc nedokázala.
Selhala jsem.

Vzpomínka, jež nepatřila mně, byla tak děsivě silná a průzračná, že pronikla mým sebeovládáním – potlačila odstup, vědomí, že tohle je pouze vzpomínka, a ne já. Stržená do pekla, kterým byl poslední okamžik jejího života, jsem byla ona, a obě jsme prchaly.

Taková tma. Nevidím. Nevidím podlahu. Nevidím vlastní ruce natažené před sebe. Běžím poslepu a snažím se zaslechnout pronásledovatele, které za sebou cítím, ale v uších mi tep bouří tak hlasitě, že utopí všechny další zvuky.

Je zima. Teď by na tom nemělo záležet, ale bolí to. Je mi strašná zima.
Vzduch v nose byl nepříjemný. Hnusný. Hnusný smrad. Na vteřinku mě svou silou dokonce vytrhne ze vzpomínky. Ale jen na vteřinu a pak se do ní opět propadnu a oči se mi zaplaví zděšenými slzami.

texty a veškeré informace pochází z NEOLUXORU